Vzdor, vztek a zlost


V dětském věku může být období vzdoru vážným problémem. Jak se s ním vyrovnat nastiňuje následující ukázka.






Paní Marie vypráví: „Kamarádka mě vždycky varovala před dětským věkem vzdoru. Já jsem si to u našeho Filípka nedovedla vůbec představit!“ Zamyslí se: „A najednou, bylo to někdy kolem jeho druhých narozenin, doslova ze dne na den začal: ‚Ne!‘ a ‚Nechci!‘ Křičí a je tvrdohlavý jako beran.“

„To náš Tomáš, ten nám ukázal, co je to věk vzdoru!“ vstupuje do hovoru pan Radim. „Dneska jsou mu tři roky. Co ten se navyvádí, když se něco nedaří tak, jak by chtěl. Buď hází něco do kouta, nebo něco ničí. Nedá se uklidnit.“

Vypráví paní Marta: „Až někdy do jejích druhých narozenin jsem mohla svoji Magdalénu krásně mýt. I vlásky si nechala umýt. Ale teď se vzpírá, ani umýt se nenechá, nic jí není po chuti, ničím se jí nezavděčíte!“ Povzdychne si: „A když jí zasáhnu do hry, to je křiku!“

„Odjezd autem, to je pro nás utrpení!“ naříká pan Zdeněk. „Než tu naši Karolínu dostanu do auta, tak je hodina pryč!“

Paní Eva přidává svůj příběh: „To náš Petřík, ten je úplně jiný. Na toho si člověk jen tak nepřijde! Nasadí neproniknutelný výraz a tu kamennou tvář nic nerozháže. Můžete říkat, co chcete, je to, jako byste hrách na stěnu házel. Někdy sebou praští o zem a leží, ani se nehne…“ Pohlédne na mne: „Bývám z toho úplně zoufalá, ale Petřík taky!“

Ze skupiny rodičů se ozve otázka jiné maminky: „Co se s tím dá vlastně dělat? Někdo říká, že takovému dítěti patří pár facek, jiný zase, že ho máme ignorovat a zůstat v klidu.“

Kdo by neznal ty dramatické výstupy, jaké dokážou svým rodičům připravit děti mezi dvěma a pěti lety věku. Bezradní rodiče propadají zoufalství, nevědí, jak se zachovat. Utěšují dítě, a ono křičí tím víc. Opatrně se k běsnícímu dítěti blíží, aby je utišili, a ono kolem sebe tluče a kope, utíká nebo se schovává. Je však i jiná forma vzdoru: tichý odpor, němý protest.

Období vzdoru, které nastupuje kolem osmnáctého měsíce života dítěte a může se protáhnout až do pátého roku, je důležitá etapa života. Dítě se odpoutává od kojence a začíná si uvědomovat své kompetence – a s nimi také svou samostatnost a svébytnost.

Rodiče si přejí samostatné, sebevědomé děti, nechtějí žádné poslušné drobečky, které znají na všechno jen očekávané „Ano“.

Akceptovat osobitost dítěte znamená také přijímat jeho druhou stránku: jeho svéhlavost, potřebu sebevymezení, prosazení své vůle, nedostatek tolerance vůči frustraci a dosud nevytvořenou schopnost snášet delší dobu psychické napětí.

Fáze vzdoru je nesmírně důležitá pro další emocionální vývoj dítěte. U každého dítěte může vypadat docela jinak. Je to zároveň významná fáze vývoje sebevědomí dítě. Takový vývoj není přímý, nýbrž vede po křivolaké cestě, plné zklamání, poznání, že mnohé ještě neumí a nesvede. Na této cestě číhají na dítě každý den nová nebezpečí, která je třeba překonat.

Dítě sice cítí, že už mnoho zmůže, ale tím víc jako by bylo toho, co ještě nedovede. Roste v něm svár mezi možností a nemožností a toto vnitřní napětí je někdy nesnesitelné. Dítě křičí, ztrácí kontakt s okolím, je dočista bez sebe. Náhle se úplně uklidní a tváří se jakoby nic.

Rodiče tomu často nerozumí: před chvílí monstrum, s kterým si nevěděli rady, a najednou je to zase klidný, hodný, přítulný chlapeček nebo holčička.

Když dítě prožívá období vzdoru, sídlí v něm dvě bytosti. Jedno dítě je to, které nechce zůstávat u dosažených cílů a chce dál do světa. Druhé dítě v něm potřebuje jistotu a bezpečí, pevný vztah, aby to první mohlo poznávat a dobývat svět.

Výchova dětí krok za krokem
Autor: Rogge Jan-Uwe