Také potkáváte „indiánské“ matky a divíte se, proč si ničí záda? Nemají na
kočárek? A proč mají šátek, není klokanka pohodlnější? Ty děti jsou tam hrozně
zkroucené… a navíc: Nechci být opičí matka rozmazlených prevítků!
V posledních dvou stoletích došlo v péči o děti k velkým změnám.
Například se objevily kočárky… V terénu a mezi poli s ním toho dodnes moc
nenajezdíte, kočárky předpokládají velká města s chodníky a levnou průmyslovou
výrobu. Ještě před sto lety bylo i u nás, ve střední Evropě, běžné, že ženy
chodily na pole s miminkem v „ovinovačce“ na zádech. Loktuše je povědomou
tradiční součástí ženského oděvu, ale k čemu sloužila a jak se používala, ví
dnes málokdo.
Statisíce generací miminek se nosilo. Být nošen je součást naší zděděné paměti,
toho, co jako miminka očekáváme. Lidská mláďata se navíc rodí velmi nezralá a
potřebují intenzivní a nepřetržitou péči, ochranu a pozornost.
Naše děti, tak jako my sami, jsme potomky generací „evolučně úspěšných“ miminek,
takových, která si vymohla tolik pozornosti, kolik bylo pro zdárné přežití
nutné. Z perspektivy evoluce je pár set let zanedbatelně krátká doba. Když se
nám narodí miminko, je to přímý potomek doby kamenné, člověk jeskynní. Péče a
naopak nebezpečí, na které je připravené, odpovídá životu v divočině a stupeň
naší civilizovanosti mu ozřejmíme až poněkud později. Být po porodu položené na
nehybnou podložku je pro novorozené děťátko zcela novým a do velké míry
stresujícím zážitkem. Celý svůj dosavadní život, kam až jeho (prenatální) paměť
sahá, bylo obklopeno měkkými tkáněmi, houpáno pohyby chůze a dýchání. Cítilo
tep, slyšelo dech, zvuky doprovázející trávení a tlumené hlasy… Absolutní
nehybnost znamenala akutní ohrožení života. A v prostředí divočiny znamená
odložení miminka z rukou vlastně totéž. Děloha nebo náruč – nošení je bezpečí.
Nošením a mazlením nemůžeme miminka rozmazlit! A už vůbec ne ta nejmenší,
novorozená, do tří měsíců. „Rozmazlenost“ se týká až větších batolat a nemá
naprosto nic společného s mazlením! Jde spíše o problémy s chápáním a
dodržováním hranic a se schopností přiměřeně prosazovat svá přání a potřeby. Je
to výchovný problém a novorozené děti a malá miminka nemáme vychovávat, ale
chovat. Výchova přichází na řadu až o pár měsíců později. Miminka potřebují
nosit, chovat se a dotýkat. Je to stejně silná a zásadní potřeba jako být v
teple a nemít hlad. Je tak silná, že ji nemůžeme přesytit, můžeme tuto potřebu
jen více nebo méně uspokojovat. Být nošen a v kontaktu s pečující osobou je
základní očekávání, se kterým se rodíme. Novorozený člověk je plně závislý na
svém okolí, to je po tisíciletí evoluce konstanta našeho vývoje. Nošení a
láskyplná pozornost jsou synonymem bezpečí a šance na přežití.
Jak ale máme miminka nosit? Nejprve, samozřejmě: s láskou. Miminka jsou vnímavá na kvalitu kontaktu,
sílu pozornosti, kterou jim věnujeme. A chtějí po nás všechnu, intenzivní a
nedělenou.
Za druhé: pohodlně. Když nás budou bolet záda, brzo s tím přestaneme. K tomu
může pomoci třeba dobře uvázaný šátek na nošení, ale hlavně pozornost k tomu, co
vlastně děláme. Jak se pohybujeme, jak miminko (a jiná břemena) zvedáme a držíme
apod.
Ale hlavně: v souladu s psychomotorickým vývojem miminka.
Od narození do doby, než děti lezou po všech čtyřech (7.-11. měsíc), je
nejvhodnější polohou pro nošení a chování klubíčko.
Páteř miminka ještě není připravená nést váhu hlavičky. Svalový korzet, který ji
podpírá a určuje její polohu, ještě není dost zpevněný a rozvinutý – k tomu
dojde právě ve fázi lezení na čtyřech. Do té doby potřebuje mimi dost cvičení v
poloze na bříšku a pro odpočinek klubíčko.
A tak noste a užívejte si „opičí“ lásky.
