OPIČÍ ZVYKY aneb nošení miminek v šátku

Také potkáváte „indiánské“ matky a divíte se, proč si ničí záda? Nemají na kočárek? A proč mají šátek, není klokanka pohodlnější? Ty děti jsou tam hrozně zkroucené… a navíc: Nechci být opičí matka rozmazlených prevítků!


V posledních dvou stoletích došlo v péči o děti k velkým změnám.

Například se objevily kočárky… V terénu a mezi poli s ním toho dodnes moc nenajezdíte, kočárky předpokládají velká města s chodníky a levnou průmyslovou výrobu. Ještě před sto lety bylo i u nás, ve střední Evropě, běžné, že ženy chodily na pole s miminkem v „ovinovačce“ na zádech. Loktuše je povědomou tradiční součástí ženského oděvu, ale k čemu sloužila a jak se používala, ví dnes málokdo.

Statisíce generací miminek se nosilo. Být nošen je součást naší zděděné paměti, toho, co jako miminka očekáváme. Lidská mláďata se navíc rodí velmi nezralá a potřebují intenzivní a nepřetržitou péči, ochranu a pozornost.

Naše děti, tak jako my sami, jsme potomky generací „evolučně úspěšných“ miminek, takových, která si vymohla tolik pozornosti, kolik bylo pro zdárné přežití nutné. Z perspektivy evoluce je pár set let zanedbatelně krátká doba. Když se nám narodí miminko, je to přímý potomek doby kamenné, člověk jeskynní. Péče a naopak nebezpečí, na které je připravené, odpovídá životu v divočině a stupeň naší civilizovanosti mu ozřejmíme až poněkud později. Být po porodu položené na nehybnou podložku je pro novorozené děťátko zcela novým a do velké míry stresujícím zážitkem. Celý svůj dosavadní život, kam až jeho (prenatální) paměť sahá, bylo obklopeno měkkými tkáněmi, houpáno pohyby chůze a dýchání. Cítilo tep, slyšelo dech, zvuky doprovázející trávení a tlumené hlasy… Absolutní nehybnost znamenala akutní ohrožení života. A v prostředí divočiny znamená odložení miminka z rukou vlastně totéž. Děloha nebo náruč – nošení je bezpečí.

Nošením a mazlením nemůžeme miminka rozmazlit! A už vůbec ne ta nejmenší, novorozená, do tří měsíců. „Rozmazlenost“ se týká až větších batolat a nemá naprosto nic společného s mazlením! Jde spíše o problémy s chápáním a dodržováním hranic a se schopností přiměřeně prosazovat svá přání a potřeby. Je to výchovný problém a novorozené děti a malá miminka nemáme vychovávat, ale chovat. Výchova přichází na řadu až o pár měsíců později. Miminka potřebují nosit, chovat se a dotýkat. Je to stejně silná a zásadní potřeba jako být v teple a nemít hlad. Je tak silná, že ji nemůžeme přesytit, můžeme tuto potřebu jen více nebo méně uspokojovat. Být nošen a v kontaktu s pečující osobou je základní očekávání, se kterým se rodíme. Novorozený člověk je plně závislý na svém okolí, to je po tisíciletí evoluce konstanta našeho vývoje. Nošení a láskyplná pozornost jsou synonymem bezpečí a šance na přežití.

Jak ale máme miminka nosit?
Nejprve, samozřejmě: s láskou. Miminka jsou vnímavá na kvalitu kontaktu, sílu pozornosti, kterou jim věnujeme. A chtějí po nás všechnu, intenzivní a nedělenou.
Za druhé: pohodlně. Když nás budou bolet záda, brzo s tím přestaneme. K tomu může pomoci třeba dobře uvázaný šátek na nošení, ale hlavně pozornost k tomu, co vlastně děláme. Jak se pohybujeme, jak miminko (a jiná břemena) zvedáme a držíme apod.
Ale hlavně: v souladu s psychomotorickým vývojem miminka.
Od narození do doby, než děti lezou po všech čtyřech (7.-11. měsíc), je nejvhodnější polohou pro nošení a chování klubíčko.
Páteř miminka ještě není připravená nést váhu hlavičky. Svalový korzet, který ji podpírá a určuje její polohu, ještě není dost zpevněný a rozvinutý – k tomu dojde právě ve fázi lezení na čtyřech. Do té doby potřebuje mimi dost cvičení v poloze na bříšku a pro odpočinek klubíčko.
A tak noste a užívejte si „opičí“ lásky.

Bc. Milena Jeřábková

www.respektkporodu.cz