Jak šel Kryšpín do školy
Pohádka pro děti o tom, jak se lední medvídek Kryšpín dostal ze ZOO, až do opravdové školy.

V zimě do zoologické zahrady návštěvníci téměř nechodí, a proto se zvířátka nudí. Ani lední medvěd s lední medvědicí nevěděli, co dělat, a tak jen chodili z jednoho kouta výběhu do druhého a počítali kroky.

Což o to, oni už na to byli zvyklí, ale jejich synáček Kryšpín si zvyknout nechtěl. Vymyslel tedy plán.
Jednou večer, když skoro celá zahrada spala, přeskočil hluboký příkop, vyšplhal se do prudkého svahu a opatrně pře lezl kovový plot s ostrými bodci. Pak už si to vykračoval rovnou do města.
Přespal v hustém křoví v parku u školy a až ráno ho probudily hlasy, hvízdání a dětský smích. Vystrčil hlavu z křovisek, aby se mohl pořádně rozhlédnout. Pak se zvedl a nenápadně se vmísil do davu dětí.
A tak se malý Kryšpín dostal poprvé v životě do školy. Dětem se medvídek moc líbil, hladily ho a drbaly za uchem a Jindra ho dokonce vzal s sebou do třídy. Tomáš, se kterým sedí Jindra v lavici, dostal angínu a musel zůstat doma, takže bylo vedle Jindry volné místo.
Zazvonilo. Pan učitel vešel do třídy jako obvykle, otevřel třídní knihu jako obvykle, ale místo obvyklého: „Sedněte si, žáci!“ neobvykle ztuhl. „Co, co, co to má znamenat?“ zakoktal se a protřel si oči.
Kryšpín vytušil, že s panem učitelem není něco v pořádku, a právě ve chvíli, kdy se pan učitel chystal omdlít, přiskočil, aby ho zachránil před tvrdým pádem. Jazykem mu olízl tvář a promluvil: „Smím tady zůstat, pane učiteli?“
 

Pan učitel rychle vyskočil, a aby před žáky nevypadal jako slaboch, souhlasil. Dokonce ho napadlo, jak lední medvídě využít při vyučování. „Dobrá, dobrá, tak už usedni do poslední lavice. Vedle Jindry je dnes volno!“
Potom učitel začal listovat v nějaké tlusté knížce. Když našel, co potřeboval, začal číst:

„Dva medvědi z říše ledu
vydali se na koledu.
Když potkali ve fraku
hejno ptáků tučňáků,
vyškemrali vajec pár
a pak šli zas o kus dál.“

Sklapl knihu a pak se zeptal: „Kolik vajec lední medvědi od tučňáků vykoledovali?“
Přihlásila se Klárka Dudková. „Žádné, protože tučňáci nejsou ptáci!“ S úsměvem čekala pochvalu, ale pan učitel zavrtěl hlavou. „Ba ne! Zkusí to někdo jiný?“ Nikdo se nehlásil, a tak Kryšpín sebral odvahu a přihlásil se také. „Medvědi nic nevykoledovali, protože lední medvědi žijí v Arktidě, tedy na severním pólu, a tučňáci v Antarktidě, tedy na jižním pólu.“
„Výborně, skvěle,“ radoval se pan učitel. „To si zaslouží odměnu!“ Pak podal Kryšpínovi svou tlustou knihu plnou podobných hádanek.
Po vyučování se Kryšpín vydal zpátky do zoologické zahrady. Protože byly stále ještě návštěvní hodiny, neobtěžoval se přelézáním plotu a pohodlně vešel dovnitř vraty jakoby nic. Ještě než mu rodiče stačili cokoliv vytknout, hned jim začal vyprávět, kde byl, a ukázal, co dostal.
Od té doby se vždycky po návštěvních hodinách všechna zvířátka v zoologické zahradě shromažďují u ledních medvědů, luští hádanky a díky Kryšpínovi se už vůbec nenudí.