Úzkost u dětí

Když se vracíme ve vzpomínkách do svého dětství, často si uvědomujeme, jak nepříjemné pocity v nás vzbuzovali cizí lidé, o kterých jsme si mysleli, že nás chtějí unést, nebo představy, že ze zoologické zahrady nebo z lesa utečou divoká zvířata a sežerou nás.

Téměř každý dospělý si uchovává ve svých vzpomínkách obdobně iracionální představy, které v něm kdysi vzbuzovaly velmi silný pocit neklidu.

I dnešní děti se bojí zlého čaroděje, kousnutí volně pobíhajícího psa nebo netvora z televize, který je může dohnat a zabít, aniž by mu mohly utéct. Tma, bouřka, divoká zvířata, duchové, samota, ponižování – to jsou pouze některé z příčin, které v dítěti vyvolávají neklid. Pokud je tento neklid pociťován příliš intenzivně, vede to často k utlumení reakce, jindy naopak ke zvýšení aktivity – dítě je buď pasivní a apatické, tj. – jak obrazně říkáme – „ochromené“ strachem, nebo naopak příliš aktivní. Jedná chaoticky, a proto nedokáže řešit obtížné situace. Úzkost mu zabraňuje soustředit se na určitou činnost, což snižuje jeho intelektuální výkon. Koncentruje se totiž pouze na nepříjemné podněty. Následkem toho nepostupuje správně a ve škole dosahuje horších výsledků.

Mluvíme-li o úzkosti, musíme definovat dva pojmy, které jsou často zaměňovány: strach a úzkost. Tato publikace chápe strach jako vrozené chování, jehož úloha spočívá v zajištění pokud možno co nejlepšího a nejefektivnějšího přizpůsobení se změnám prostředí, které nás mohou ohrožovat. Dokonce i nemluvně se poleká silného zvuku či bolesti a hlasitě projeví své emoce. Později stejnou reakci vyvolávají i další, zpočátku neutrální podněty a situace (např. hlasité zvuky, bolest, poruchy rovnováhy atd.) a také slovní podněty, které doprovázejí původní impulzy. Pozorujeme-li osoby prožívající strach, znásobují se jejich reakce na podnět, kterým byl vyvolán.
Lze tedy říci, že strach nás provází od počátku do konce našich dnů. S přibývajícím věkem ale získáváme zkušenosti a poznatky, takže podněty nebo situace, které v nás v dětství vzbuzovaly silné emoce, na nás přestávají působit. Objevují se však nové faktory, které vyvolávají emoční napětí. Nashromážděné vědomosti sice pocit strachu zmírňují, a někdy dokonce zcela odstraní, přesto však tato emoce nikdy zcela nezmizí.

Strach je tedy přirozenou a obrannou reakcí na vnější faktory a vnitřní podněty (např. bolest).

Úzkost se objeví v momentě, kdy si představíme nějakou nebezpečnou situaci. Je to tedy proces vnitřní, jehož cílem je ochrana před potenciálním nebezpečím. Budeme-li určovat vzájemný vztah mezi strachem a úzkostí, zjistíme, že strach a úzkost se vzájemně podmiňují a že úzkostnost často vyrůstá ze strachu. Přirozená forma strachu je prvotní a úzkost – jakkoliv vzniká na základě strachu – se na něm postupně stává stále více nezávislou. Takto chápaná úzkost vzniká v průběhu vývoje dítěte a poprvé se objeví v okamžiku, kdy si dítě představí nějakou minulou situaci, ve které již dříve prožilo strach, a bojí se jejího opakování.
První vývojovou fázi úzkosti můžeme nazvat úzkostí reaktivní – objevuje se jako představa o ohrožení, které dítě dříve již prožilo a na něž reagovalo strachem. Tento druh úzkosti je neoddělitelně spjatý s podněty nebo situacemi vnímanými v minulosti. Později se objevuje úzkost, která je konvenčně nazývána fantazijní. Podporuje ji rychle se rozvíjející představivost dítěte, které využívá vlastní fantazii a vytváří si svůj vlastní svět úzkosti. Tento druh úzkosti svědčí o dynamickém rozvoji duševních procesů. Zvláště objev, že věci a jevy lze pojmenovat, významně ovlivňuje nejenom rozvoj představivosti a myšlení, ale také emocí. Děti si představují různá strašidla a neobvyklé situace a to v nich často vyvolává úzkost. Je zřejmé, že intelektuálně zdatné děti si s velkou představivostí vytvářejí více „strašáků“ než jejich ostatní vrstevníci. Děti, které jsou lehce duševně zaostalé, jsou spíše náchylné k výše zmíněné reaktivní úzkosti, tedy té, která vychází z negativních zkušeností dítěte. Úzkost vyvolaná fantazijními představami, která se objevuje hlavně v důsledku rozvíjející se imaginace dítěte, se může na základě principu „bludného kruhu“ stupňovat. V situacích, které jsou k tomu příznivé, pak vede dokonce k různým poruchám. O situacích, jež „usnadňují“ vznik úzkosti, budeme hovořit později.

Potýká se dítě pouze s reaktivní nebo fantazijní úzkostí, které jsou těsně svázány s jeho psychickým rozvojem a zkušenostmi? Nikoliv. Neméně závažný druh dětské úzkosti je spojen s neuspokojováním potřeb dětí. V tomto případě je úzkost výrazem bolestného pociťování nějakého nedostatku. Neuspokojení psychických – a stejně tak fyziologických potřeb (např. hlad) – vyvolává okamžitě negativní emoční stavy a obavy, že k takové situaci může dojít i v budoucnosti. Kromě uspokojení fyziologických potřeb má pro zdárný vývoj dítěte základní význam uspokojení potřeby lásky, bezpečí, přijetí a sounáležitosti.
Poruchy v duševním a citovém vývoji opuštěných dětí, tedy těch, u kterých byl přerušen kontakt s matkou, popsala literatura již mnohokráte. Tyto poruchy se často projevují ve formě opožděného vývoje, mentálního postižení nebo závažných emočních anomálií, které narušují a patologizují sociální adaptaci dítěte.


Ukázka z knihy: